




Hraní si na herce. To je motiv, který prostupuje jak Jiráskovými fotografiemi pro 52. ročník Karlovarského filmového festivalu, tak permanentním kalendářem Herectví skupiny B.K.S. V prvním případě na sebe neznámí lidé berou slavné tváře a zažívají situace, jako je venčení psa, jízda MHD nebo nakupování ve večerce. V tom druhém se hrdinové obrozeneckých dramat, furianti, Husité i postavy ze starých pověstí českých a jejich gesta patosu zveličují nánosy líčení a kostýmy – vše v duchu ateliérové fotografické praxe přelomu 19. a 20. století.
Maska jako možnost naprosté proměny jedince, nástroj transformace osobnosti i připomínka její nepoznatelnosti patří k stěžejním motivům tvorby Václava Jiráska. V sérii pro karlovarský festival však její princip otáčí naruby. Zatímco protagonisty plakátů z předchozího roku (taktéž nominovaných na cenu CGD) byly celebrity, které nechtějí být spatřeny a unikají paparazzi objektivům, letos tu figurují lidé bez tváře, kteří se prostřednictvím masky dožadují pozornosti diváka. „Slavná tvář funguje podobně jako výrazné logo," říká k tomu Jirásek a popisuje rychlé spontánní focení, kdy během dvou slunných sobotních odpolední vyrazil do terénu a rozdával masky – portréty celebrit – skupince figurantů i náhodným kolemjdoucím. Luxusní loga-obličeje tu fungují v až nepřirozeně civilních kontextech. V té touze být viděn se však skrývá i napínavý paradoxní efekt. Maska slavné tváře vlastně umocňuje anonymitu svého nositele a přímo říká: Toto není celebrita. Koneckonců Belmondo je přeci ten poslední, koho by člověk za maskou Belmonda čekal. Ten tam nebude.
Pavel Turek

Význam díla Václava Jiráska dokládá mimo jiné skutečnost, že se jeho jméno objevuje téměř v každé ročence cen Czech Grand Design. V roce 2016 získal nominaci za sérii černobílých fotografií, které spolu s grafickým zpracováním (Studio Najbrt) vytvořily nepřehlédnutelnou a osobitou kampaň 51. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Šlo o zinscenované momentky osobností spjatých přímo s festivalem nebo například z uměleckého světa, nafocené tak, aby vzbuzovaly dojem práce paparazzo fotografa 60. či 70. let. Koncept navazoval na předchozí ročník, během nějž Jirásek použil snímky ze svého provizorního fotografického studia na festivalu, kde portrétoval zaměstnance festivalu, celebrity a návštěvníky. (Za tento cyklus byl rovněž minulý rok nominován.)
Dokumentární způsob práce má u autora daleko hlubší kořeny; Jirásek například již přes dekádu pracuje na cyklu čertů, smrtek a Mikulášů z mikulášských průvodů na Valašsku. Jeho tvorba však zahrnuje i portréty, krajinné scenérie nebo snímky pozůstatků zašlé slávy průmyslových komplexů. Jirásek se přirozeně pohybuje též ve sféře reklamní a produktové fotografie – například v roce 2014 byl nominován na fotografa roku Czech Grand Design za snímky pro katalog nábytkářské továrny TON, kdy produkty netradičně umístil do krajiny.
Monika Čejková



Václav Jirásek patří od konce osmdesátých let mezi výrazné postavy české fotografie. Jeho specifický vizuální styl v sobě postmoderním způsobem mísí prvky symbolismu, dekadence, romantismu i klasické malby, kterou ostatně sám vystudoval. Pro katalog TON 2014 používá Jirásek fotografií krajiny a lesa, do nichž umisťuje jednotlivé výrobky tradiční i inovativní značky. Romantizující pojetí průmyslového katalogu přináší publikaci nečekanou svěžest i zdravou (sebe)ironii.
Pavel Vančát




