CGD

„Mateřství se najednou stalo životní realitou většiny žen v mém okruhu." Tak Hana Knížová popisuje situaci před čtyřmi lety, kdy začal vznikat její cyklus Mothers, který se stal přirozeným základem editorialu pro značku Stella McCartney Kids. Trend „proud momma" ještě zdaleka nebyl v kurzu a ona si uvědomila, že historie fotografie, natož módní časopisy nenabízejí moc příkladů jak těhotenství a mateřství pojmout nenuceně a s naprostou samozřejmostí. Přesně tímhle způsobem ho totiž Knížová zobrazuje: v domácím prostředí, při kojení, při cvičení, při tancování. Při prvních chvilkách vzájemného poznávání a sžívání se dvou lidí, kteří sice mezi sebou mají jedno z nejsilnějších pout, přitom ale může jít o osobnosti, jež by jedna druhou nevyhledala dobrovolně. Právě tyhle zvláštní situace, kdy se jedinci ocitají ve vztazích, které si nelze ani zvolit, ani naplánovat, Knížovou dlouhodobě přitahují. Může jít o rodinu a fenomén dvojčat - portrét sourozenecké dvojice jí v roce 2013 vynesl Taylor Wessing Photographic Portrait Prize od britské National Portrait Gallery. Fascinují ji ale také zařízení, kde soužití sice charakterizuje lidská blízkost PROXIMITY a přítomnost na jednom místě, ovšem ne nutně pospolitost a sounáležitost. Ve svém prvním významném autorském cyklu Hamr na Jezeře zachytila tváře dospívajících v dětském domově, portrétovala obyvatele ubytovny pro sociálně slabé v kalifornském Oaklandu a pro výstavu Projektil33 zase nafotila žáky líbeznické základní školy. Všechna tato prostředí a konstelace mají tendenci zbavovat člověka jedinečnosti, opatřit ho nálepkou - chovance, žáka či identického sourozence. Knížová jde vždy proti tomu, brání se generalizaci, bere si každého zvlášť a pronikavým okem z něj dokáže vytáhnout individuální krásu. Portrét je její doména a nejsilnější stránka. Především proto, že jde vždy za masku sociální role, a lidé na jejích fotografiích tak přestávají být modelkami, matkami, sourozenci, ztroskotanci nebo žáky a stávají se když ne nutně sami sebou, pak určitě svým hezčím já.

Pavel Turek

Práce Hany Knížové zastupují v nominacích CGD současnou mezinárodní módní a časopiseckou fotografii. Spíše než by ale jen prodávaly oblečení, doplňky a sen o životním stylu je v jejich popředí zpravidla člověk, jakkolí může být některým divákům současná tvář značky Céline nebo severočeský mladistvý delikvent vzdálený. Knížová je totiž především a veskrze portrétistka, což potvrdila i její letošní titulní fotografle soutěžní výstavy Portrait of Britain časopisu British Journal of Photography nebo už dřív podobizna pro britskou National Portrait Gallery (spojená se získáním John Kobal New Work Award v roce 2013). Z nějakého důvodu je Knížová zejména vnímavá portrétistka žen a dětí a angažované projekty zaměřené na dvojčata, matky, obyvatele dětského domova nebo azylového domu pro rodiny v tísni se u ní nezvykle plynule překrývají s rozvernými konstrukcemi pro časopisecké přílohy vyšších spotřebitelských tříd. U bývalé studentky sociálních věd možná není divu. Jedny zbavuje únavné ušmudlanosti, druhé vzdušných zámků, oboje pak smrtelné sebedůležitostí. Křehkost subjektů a melancholie, jež se projevují ve ztišených portrétech, a současně cít pro zářivé barvy a civilnost – obnaženou, ale vždycky zachovávající dekórum – odpovídají tomu, že když Knížová fotí módu, nefotí přepjatě strnulé luxusní kolekce, ale nejlépe živý, neformální svět, který se podobně jako jeji z dokumentu odvozený styl vyvinul na dolním konci spektra srovnáváním úrovně ulice a piedestalu mola mezi bloggery, cognoscenti, fashionistas, influencers, fashion insiders, fashion hipsters, fashion crowdem nebo, jak budeme česky říkat lidem v mikinách, Champion/Vetements. Knížová sama je úspěšná modelka (objevila se třeba na fotkách Jürgena Tellera) a její nejlepší série vznikají se známými a přáteli z branže na ose Praha-(Paříž)-Londýn-NYC-LA. Vedle Kateřiny Dymákové a Terezy Srbové vede v poslední době střelená, androgynně street-smart spolupráce právě s tváří Céline Danielou Kociánovou (zde v podobě editorialu pro Bluepaper 10, jehož obálka je z toho pochopitelně vzhůru nohama). Knížová, ačkoli dobově i osobně úpravnější, tak navazuje na holčičí intimitu a neokázalost tradice módní fotografie reprezentované v Británii 90. let Corinne Day a Elaine Constantine (nebo právě Tellerem, odečteme-li machismus, stejně jako novou vlnou ženské fotografie zobrazující zranitelnost současného mládí, oživené v posledních letech v USA Petrou Collins). Zřejmý osobní vklad, čistota, spousta přirozených lokací a světla nebo naopak přiznaně přímé blesky, střídání zastavení a neposedností a jen nenápadná a nevážná stylizace daleko od sochařství Photoshopu lákají diváka povětšinou do míst sympaticky přesahujících klišé svých žánrů.

Michal Nanoru