CGD

Road To Nowhere

Well we know where we're going

But we don't know where we've been

And we know what we're knowing

But we can't say what we've seen

And we're not little children

And we know what we want

And the future is certain

Give us time to work it out

Yeah

Jindřich Janíček si rád vypomáhá texty písní, převážně těch, které má rád, které jej obklopují, a tak není špatné se jimi obklopit v textu reflektujícím jeho loňskou práci.

Považujme je za nápovědu, za další díl ze skládačky, jak chápat nejen původní impuls k vyprávění, ale jeho ilustrace vůbec. Asi bychom se měli bavit o kresbě či o ilustraci, ale zkusme se chvíli věnovat vyprávění, opomíjené to součásti ilustrace. Jindřich, který sice kreslí neustále a postupně ohledává své způsoby rukopisu, je především vypravěčem. Prvotní důvod vyprávět je u něj vždy před kresbou, je to jev v české ilustraci ojedinělý, nedoceněný a většinou i neviděný.

Neviděný vypravěč a viděný ilustrátor. Tou větou by se mohlo končit.

Shodou náhod se v okamžiku, kdy měl přebírat své první ocenění Ilustrátor roku, pohyboval na místech, o nichž vypráví jedna z knih, za kterou je nominovaný letos. Kde bude v době vyhlašování tentokrát, zatím není známo.

Pohyb sedícího ilustrátora je dalším z prvků skládačky. Nejen pohyb

jako přesun na místo vyprávění, ale neustálý pohyb uvnitř vyprávění.

To, co začalo sešity Zbytečných reportáží, se rozrostlo do více než 300 stran reportáže o cestě Na západ severozápadní linkou, nenápadného cestopisu kresleného během vlastního putování. Vizuálně je podobný knihám fotografa Stephena Shora, jeho vyprávění je však jiné, jde o vyprávění Evropana ovlivněného vizualitou země, která na něj působí víc než jeho zem rodná. To, jakým způsobem zde Jindřich nachází domov, připomíná situaci, jež potkala mnohé. A podobně jako mnoho Evropanů před ním se zde neztrácí, ba naopak přináší to tušené, co jsme viděli a věděli dřív, jen zase jinak.

Dále zbývá už jen refrén:

We're on a road to nowhere

We're on a road to nowhere

We're on a road to nowhere

We're on a road to nowhere

Tomáš Luňák

Jméno Jindřich Janíček alias Lokomotiva JJ jste během posledních pár let určitě slyšeli, a pokud ne, zcela jistě o něm v budoucnu uslyšíte. Je absolventem Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Ateliéru ilustrace na UMPRUM. Se svou partnerkou, grafickou designérkou Nikolou Klímovou, tvoří grafické studio a nakladatelství Take Take Take, pod nímž vydali již 17 titulů. Nakladatelství založili z nadšení ke kvalitně graficky zpracovaným knihám a z fascinace jednoduchostí knižních obálek vydaných v minulosti. Jindřich je ale hlavně ilustrátor, který porotu pro ocenění Ilustrátor roku nepřestal neustále udivovat svou kontinuální prací a spoluprací na projektech během roku. Od doprovodných ilustrací ke článkům pro Hospodářské noviny, autorských plakátů a komiksů až po knižní publikace. Jeho osobitý rukopis s minimalistickým přístupem, ve většině případů používajícím jen dvou barev násobených jedna přes druhou, je pro mnohé již jasně rozeznatelný a drží si svou stálost a styl. Letošní nominaci také získal za zpracování komiksové přílohy běžeckého časopisu B s názvem 75 stupňů Fahrenheita. Je to ilustrovaný příběh Bostonského maratonu roku 1982. Na konci roku 2018 společně vydal a ilustroval, snad poprvé v historii české Ústavy jako takové, přehlednou a krásně zpracovanou Ilustrovanou knihu Ústavy České republiky. Pojal ji tak, jak každodenně vnímá prostředí kolem sebe, což jsou chvíle a momenty pozitivní i negativní. V době psaní tohoto textu je již publikace vyprodaná. Už teď se těším a jsem zvědavý, kde se rozjetý vlak s označením JJ zastaví příště.

František Kast

Vše důležité je ve skicáři. Janíček skicuje pořád. Nevidíte ho nekreslit. Tahle posedlost je zde důležitá. Těch kreseb je víc a víc a taky jsou více vidět. Snad žádný jiný ilustrátor toho za poslední roky nevytvořil více. Je tohle cíl a úděl? Tematicky je rozkročen tak, že při přeskakování z minulosti do budoucnosti zapomíná na přítomnost, ano málokdy glosuje dnešek. Je spíš archivářem zapomenutých rodinných archivů, pohozených a pošlapaných komiksů a prázdné krajiny. Taky moc do české krajiny nezapadá; patří spíše do rodin ilustrátorů panujících na titulních stranách týdeníku New Yorker, je zde vždy víc Ameriky než Čech. Máme tu opravdu tak málo prostoru, je tím, co nám tak chybí? Je to dálka? Nejen ji ovšem nacházíme v jeho kresbách. Možná je tohle hledání prostoru jen odpovědí na otázku, proč je toho tolik. Možná je nad tím vším jen nostalgie po čase, kdy stačila tužka a šroubovák.

Tomáš Luňák