


Práce Hany Knížové zastupují v nominacích CGD současnou mezinárodní módní a časopiseckou fotografii. Spíše než by ale jen prodávaly oblečení, doplňky a sen o životním stylu je v jejich popředí zpravidla člověk, jakkolí může být některým divákům současná tvář značky Céline nebo severočeský mladistvý delikvent vzdálený. Knížová je totiž především a veskrze portrétistka, což potvrdila i její letošní titulní fotografle soutěžní výstavy Portrait of Britain časopisu British Journal of Photography nebo už dřív podobizna pro britskou National Portrait Gallery (spojená se získáním John Kobal New Work Award v roce 2013). Z nějakého důvodu je Knížová zejména vnímavá portrétistka žen a dětí a angažované projekty zaměřené na dvojčata, matky, obyvatele dětského domova nebo azylového domu pro rodiny v tísni se u ní nezvykle plynule překrývají s rozvernými konstrukcemi pro časopisecké přílohy vyšších spotřebitelských tříd. U bývalé studentky sociálních věd možná není divu. Jedny zbavuje únavné ušmudlanosti, druhé vzdušných zámků, oboje pak smrtelné sebedůležitostí. Křehkost subjektů a melancholie, jež se projevují ve ztišených portrétech, a současně cít pro zářivé barvy a civilnost – obnaženou, ale vždycky zachovávající dekórum – odpovídají tomu, že když Knížová fotí módu, nefotí přepjatě strnulé luxusní kolekce, ale nejlépe živý, neformální svět, který se podobně jako jeji z dokumentu odvozený styl vyvinul na dolním konci spektra srovnáváním úrovně ulice a piedestalu mola mezi bloggery, cognoscenti, fashionistas, influencers, fashion insiders, fashion hipsters, fashion crowdem nebo, jak budeme česky říkat lidem v mikinách, Champion/Vetements. Knížová sama je úspěšná modelka (objevila se třeba na fotkách Jürgena Tellera) a její nejlepší série vznikají se známými a přáteli z branže na ose Praha-(Paříž)-Londýn-NYC-LA. Vedle Kateřiny Dymákové a Terezy Srbové vede v poslední době střelená, androgynně street-smart spolupráce právě s tváří Céline Danielou Kociánovou (zde v podobě editorialu pro Bluepaper 10, jehož obálka je z toho pochopitelně vzhůru nohama). Knížová, ačkoli dobově i osobně úpravnější, tak navazuje na holčičí intimitu a neokázalost tradice módní fotografie reprezentované v Británii 90. let Corinne Day a Elaine Constantine (nebo právě Tellerem, odečteme-li machismus, stejně jako novou vlnou ženské fotografie zobrazující zranitelnost současného mládí, oživené v posledních letech v USA Petrou Collins). Zřejmý osobní vklad, čistota, spousta přirozených lokací a světla nebo naopak přiznaně přímé blesky, střídání zastavení a neposedností a jen nenápadná a nevážná stylizace daleko od sochařství Photoshopu lákají diváka povětšinou do míst sympaticky přesahujících klišé svých žánrů.
Michal Nanoru