Když měla mladá, v Praze působící fotografka běloruského původu Iryna Drahun pro autorský módní časopis Novy Zine charakterizovat svou práci, uvedla, že jediné, co zbývá, když se fyzická realita přesunula do virtuálního světa, je pohybovat se mezi nimi. Tento pohyb přitom není jednosměrný, neboť virtuální svět zpětně ovlivňuje fyzickou realitu, a často tedy není možné jedno odlišit od druhého. Patrné je to i z žánrově odlišných fotografií Iryny Drahun. Přestože na jeden ze svých instagramových profilů umísťuje civilní momentky, zachycené situace pohybující se často na okraji různých společenských norem by stejně tak mohly být použity i pro její fotografické editorialy. Působí-li totiž žena stříhající si vlasy v metru nebo muž v punčochových kalhotách křičící do mobilního telefonu poněkud nepatřičně, totéž by například na fotografiích z performancí umělce a stylisty Lukáše Hofmanna nebo kolektivního dj-tanečního tělesa The Melancholy of Marissa Cooper působilo zcela běžně. A naopak portréty z vápencového lomu pro písničkářku z projektu Dým a dvojici hudebníků z kapely Terror Phoenix, kteří spolu s dalšími hudebníky a hudebnicemi tvoří pražský label Sing Sing Soundsystem, svou stylizací odpovídají civilním momentkám. Zvoleným prostředím a drobnými detaily, jakými jsou zničené či blátem ušpiněné oblečení, však snímky stírají hranice mezi reálným a nereálným, a to aniž by přitom Iryna Drahun musela používat 3D grafiku, jejíž pomocí fyzickou realitu ozvláštňovala dříve.
Karel Císař