CGD

Marek Cpin je český scénograf, architekt a výtvarník, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí divadla, výstavního designu a prostorových instalací. Ve své práci se soustředí na vztah těla a prostoru, na fyzický prožitek diváka a na schopnost scénografie vytvářet situace, nikoli pouze vizuální kulisy. V loňském roce opět zaujal svými hravými výlohami pro butik Hermès, s nímž dlouhodobě spolupracuje, ale nominaci na ceny Czech Grand Design v kategorii Prostorový/á designér/ka si vysloužil za set design instalace Cabinets of Reminiscence pro Bommu na Designbloku 2025 a architekturu výstavy Institut blízkosti. 

Instalaci Cabinets of Reminiscence představila značka Bomma ve spolupráci právě s Markem Cpinem v ikonické pražské kubistické Kovařovicově vile (arch. Josef Chochola). Jejím ústředním motivem bylo světlo jako tichý pozorovatel – každý ze sedmi pokojů vily fungoval jako samostatný „kabinet vzpomínek“, který rozvíjel vnitřní narativ místa mezi realitou a iluzí. Ručně foukaná křišťálová svítidla Bomma byla zasazena do site-specific scénografie, která reagovala na historické interiéry budovy a měla dramatickou atmosféru s poetickými asociacemi. Prostor každé místnosti byl navržen jako zvláštní scéna, kde světlo, vůně a tvar vytvářely pocit tajuplného labyrintu vzpomínek a obrazů. Zkušenost návštěvníka tak nevyplývala jen z estetického vnímání svítidel, ale i z prostoru, který Cpin proměnil v kulisu emocí a senzorických zážitků. 

Výstava Institut blízkosti, která se konala v pražské The Chemistry Gallery, se věnovala tématu péče a vztahu mezi pečujícím a opečovávaným. Cpin ji koncipoval jako prostorovou sekvenci, v níž návštěvník nebyl pouhým pozorovatelem, ale účastníkem situací, které vyžadují zpomalení, pozornost a fyzickou přítomnost. Základním instalačním prvkem bylo šest samostatných postelí rozmístěných v prostoru galerie. Postel fungovala jako symbol intimity, zranitelnosti i každodenní rutiny péče. Autor je prezentoval jako prostředí, do nichž lze vstoupit – lehnout si, zastavit se, naslouchat. Instalace tedy vytvářela mikrosvěty, které odkazovaly k různým podobám blízkosti a závislosti.

Design prostoru pracoval také s jemnými světelnými změnami, zvukovou stopou a rytmem jednotlivých zastavení. Prázdné plochy galerie nebyly zcela zaplněny, ale byly využity jako ticho mezi jednotlivými situacemi. Významnou roli hrál také centrální stůl určený ke sdílení a dialogu, který propojoval individuální prožitek s možností setkání s druhými. Cpinova instalace proměnila galerii v prostředí, které rázem nebylo jen reprezentací tématu, ale jeho fyzickým ztělesněním. Prostor se stal nástrojem empatie a místem, kde se abstraktní pojem péče změnil v osobní, tělesně zakotvenou zkušenost.

Tereza Finková