CGD

V roce 1995 vyšla důležitá publikace nazvaná „13 after Memphis" - katalog od Volkera Albuse a Volkera Fischera k výstavě Uměleckoprůmyslového muzea ve Frankfurtu. Publikace se zabývala generací designérů ovlivněných uskupením Memphis, kteří s tímto uskupením nebyli nijak spojení. K 13 designérům uvedeným v publikaci patřili i Ron Arad, Bořek Šípek a ZEUS, tedy tvůrci z mnoha evropských zemí, například Velké Británie a Itálie. Někteří z nich mezitím upadli v zapomnění a znají je pouze sběratelé, některá uskupení už neexistují a jiná se dost proslavila. Když si v té publikaci zalistujete, přenesete se do mimořádné éry v dějinách designu. Je vskutku zajímavé, že některé jazyky mohou fungovat zcela nezávisle na národnosti, a přitom pořád (!) dokážou vypovídat o různých zemích a kulturních mentalitách.

Počátek 90. let minulého století byl velmi strhujícím obdobím – nejen pro mě. V té době jsem dostudovala vysokou školu a nastoupila jsem jako asistentka Deyana Sudjice na Universität für angewandte Kunst ve Vídni. Sudjic mi ukázal design ze zcela nového pohledu. Přešla jsem z praxe k teorii. Byl to pro mě osobně důležitý okamžik, protože jsem se na design začala dívat z úplně jiného úhlu. Najednou jsem přestala tvořit a stala ze mě pozorovatelka. A tou jsem dodnes. V té době jsem se už o Memphis tolik nezajímala. Se studenty jsme jezdili na báječné exkurze. Během cesty do Holandska jsem se poprvé strana/ page 154 setkala s Bořkem Šípkem. Dodnes nevím, proč tenkrát žil právě tam. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, v roce 1968 odjel z tehdejšího Československa do Hamburku, kde vystudoval architekturu. Poté studoval filozofii ve Stuttgartu a v Delftu získal doktorát z architektury. Možná proto se do Československa nevrátil. Nebo je taky možné, že v Holandsku našel dostatečnou svobodu a atmosféru potřebnou pro to, aby mohl zůstat tím, kým vždycky byl - výjimečnou osobností se sklonem k melancholii, filozofickým přístupem a velkou vášní a pochopením pro řemesla.

Šípek už měl v té době za sebou úspěchy. Přestože spolupracoval s předními společnostmi, například Driade, Vitra a Wittmann, neztratil kontakt s českými skláři. Ve vypjatých 90. letech tak dokázal hladce skloubit svůj zájem o řemesla se sériovou výrobou. Produkty, které navrhl, mluví velmi zvláštním jazykem - převádějí českou poezii a slabost pro pohádky a lesy do objektů. Také na nich lze do jisté míry pozorovat, jak se český kubismus mění v postmoderní výraz. Proto dnes někomu mohou připadat zastaralé, ale já jsem přesvědčená o tom, že Šípkovy návrhy jsou hluboce zakořeněné v dějinách českého designu a navíc obohacují mezinárodní design o důležitou a nedocenitelnou hodnotu, zvlášť v dnešní době, kdy český design znovu objevuje řemesla a sklářskou tradici. V této souvislosti tak lépe vynikne Šípkova tehdejší vize a role ambasadora, přestože byl tenkrát v podstatě uprchlíkem.

Později ho Václav Havel přizval, aby navrhoval pro Pražský hrad. Tito dva výjimeční muži tak mohli společně uplatnit své představy o nové České republice. Šípek byl vůbec prvním architektem, který navrhoval úpravy Pražského hradu po Josipu Plečnikovi. Od roku 1990 mohl také jako profesor na UMPRUM spoluutvářet českou designérskou scénu. Já jsem se s ním znovu setkala poté, co byl jmenován profesorem na Universität für angewandte Kunst ve Vídni. Brzy jsem ocenila jeho další povahové rysy. Ve Vídni učil po Ronu Aradovi a výrazně ovlivnil mnoho rakouských designérů. Byl naprosto jedinečný tím, že studenty nijak neomezoval v rozletu a že jevil upřímný zájem o diskuzi – často filozofického rázu. Nikomu nevnucoval svůj designérský rukopis. Mnohem raději se zapojoval do diskuzí, které rozhodně nebyly snadné, protože design - jak všichni dobře víme - s sebou nese velkou odpovědnost. A právě to je patrně jeho největší předností - i když je vynikající designér, je neuvěřitelně skromný, plně se věnuje druhým (naprosto komukoliv) a předává jim své poznatky a vize.

Tulga Beyerle