CGD

František Vizner (*1936) je dnes legendou designu skla obdivovanou napříč generacemi. Ke sklu ho ovšem nepřivedla svobodná volba, ale politické okolnosti počátku 50. let. Přes sklářské učiliště v Novem Boru a sklářskou školu v Železném Brodé jeho cesta vedla na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru skla a glyptiky prof. Karla Štipla, kde na něj měl formujíci vliv doc. Václav Plátek. Viznerův názor na design zásadně a celoživotně zasáhl též obdiv ke skandinávskému průmyslovému návrhářství. František Vizner měl to profesní štěstí, že jako designér začal působit v dobë začínající konjunktury českého sklářství. Šťastně si vybral i obor: výrobně snadno reprodukovatelné lisované sklo nejen odcházelo v masovém množstvi na export, ale v uspokojivém počtu i na domácí trh. František Vízner se nikdy nebál nových vyzev, po lisovaném skle ho pohltil zájem o sklo tvarované na huti. Také zde vykonal velký kus inovační práce. To už ale definitivně směřoval k tvorbě unikátních broušených děl. Od poloviny 70. let se v klidu svého ateliéru na Vysočině soustředěně věnuje rozšiřování řady precizně broušených, většinou monochromních, harmonicky vyvážených objektů s duchovním nábojem, z nichž je možné minimálně tzv. misku se špičkou označit za Ikonickou. Sklu dává stejně jako v předchozí designérské tvorbě podobu prostých stereometrických tvarů: válců, koulí, polokoulí nebo hranolů. Nikdy také neopustil rozměr „dvou lidských dlaní", myšlení pramenící z designu, architektury a sochařství, a zejména hledání řádu. František Vizner sám o sobě říká, že „nenávidí slovo experiment." V roce 1971 PhDr. Alena Adlerová, tehdejši kurátorka Uměleckoprůmyslového musea v Praze, jeho tvorbu charakterizovala: „Vízner neni průkopníkem nových, převratných cest, ale tvůrcem hodnot, o nichž se nikoliv bez opodstatnění domnívám, že si zachovají výtvarnou platnost ještě po mnoha desítkách let. A toho dosáhnout není pro umělce věru snadné.“ Dnes víme, že čas ji dal plně za pravdu.

Milan Hlaveš

Sklářský výtvarník ak. soch. František Vízner (*9. 3. 1936 Praha) se vyučil malířem skla na sklářském učilišti v Novém Boru (1951–53). Absolvoval Průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě (1953–56, obor tavená plastika a mozaika u Jana Černého) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1956–62, ateliér skla a glyptiky u profesora Karla Štipla, docenta Václava Plátka, Jozefa Soukupa, kresba u profesora Jana Baucha). V letech 1962–67 byl designérem lisovaného skla v podniku OBAS – Sklo Union v Dubí u Teplic. Poté v letech 1967–77 působil jako designér ručně na huti tvarovaného skla ve sklářské huti Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ) ve Škrdlovicích na Českomoravské vrchovině. Od roku 1977 se věnuje výhradně tvorbě brusem tvarovaných objektů v podobě skleněných mís a váz ve svém ateliéru u Žďáru nad Sázavou. Sklo využil ро госе 1970 i pro realizace v architektuře ve spolupráci s architekty (např. obklad stanice metra Karlovo náměstí).