CGD

Celý život zasvětila tvorbě plastových hraček. Každý rok přicházela s novými návrhy, potisky i způsoby balení. Génius Libuše Niklové (1934–81) tkvěl v dokonalé souhře všech jejích nadání – byla skvělou výtvarnicí, grafičkou i vynálezkyní.

Její doboví spolupracovníci o ní říkají, že byla vždy nesmírně pracovitá, skromná a neustále veselá. Pozitivní energie Niklové jako by se přenesla do podoby jejich poutavých hraček, které dělají radost dětem již po tolik generací. Vždy pracovala jako firemní návrhářka. Nejprve v druhé polovině padesátých let v břeclavském Gumotexu, kam nastoupila po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole, vykouzlila dlouhou řadu malých pískacích figurek, něžných na pohled i do ruky. I ty již svědčí o jejím neobyčejném výtvarném nadání a citu pro vnímavou dětskou duši.

Designérka moc dobře věděla, že právě hračky jsou jedněmi z vůbec prvních předmětů, s nimiž lidská bytost přijde do kontaktu, se kterými vyrůstá, hraje si, a tím se baví a zároveň i učí. Niklová se snažila co nejvíce stimulovat všechny dětské smysly. Hned na začátku šedesátých let, kdy začala pracovat ve Fatře Napajedla, přišla s hračkami inovativními jak po vizuální a formální, tak i technologické stránce. Jednak se ještě občasně věnovala drobným, v Gumotexu vyráběným figurkám, jimž tehdy však již propůjčila nadčasově znakově stylizovaný výraz, jak můžeme vidět především v kolekci povolání z roku 1964 (např. Lékař, Sestřička a Kominík). A současně ve Fatře navrhovala své první nápadité hračky – nafukovací, dekorované potiskem nebo ručně malované z vyfukovaného polyetylenu, u níchž do detailu promýšlela formu, vzhled a ozvučení i packaging. Tak v roce 1963 přišli na svět dvoukomorově řešená pískací Kočka Micka a Pes Alík, u kterých malým počtem svárů designérka důmyslně dosáhla členitého tvaru snadno uchopitelného malými dětmi, a dnes již ikonický Kocour s harmonikovým trupem, v jehož případě se inspirovala ohebnou měchovou trubicí ze splachovacího systému, který v té době ve Fatře vyvíjeli. Niklová ji proměnila v pevné a zároveň flexibilní tělo, do něhož navíc umístila pískátko.

Postupně vznikla výjimečná kolekce stavebnícových zvířátek, z nichž se stal nejúspěšnějším právě Kocour, který se dokonce dával jako dárek při vítání občánků. Již na začátku své kariéry, v necelých třiceti letech, byla Niklová designérkou par excellence.

Používala moderní technologie, snažila se maximálně zjednodušit výrobu i ušetřit materiál. Má patentováno celkem devět vynálezů. K nim kromě zmíněné harmonikové kolekce patří velmi populární série pískacích nafukovacích zvířat s pohyblivýma očima v čele s Buvolem (1971) a Slonem (1972), které navrhla jako důvtipně pojatá interaktivní dětská křesílka, nebo panenky, například Karkulka (1969) a Holanďanka (1970), u kterých autorka vyřešila střih jednotlivých dílů a jejich svařování s ohledem na maximálně jednoduchou a co nejpřesnější aplikaci výrazného sítotiskového potisku.. A nezapomeňme na její míče nebo objekty určené k vodním hrátkám, zvláště oblíbené čluny. Zlínská designérka má své čestné místo nejen ve vzpomínkách nekonečné řady dětí, ale dnes již také v dějinách českého designu a stejně tak v oboru hračky i mezi předními světovými návrháří. Mezinárodní ohlas její loňské úspěšné retrospektivy v Muzeu dekorativních umění v Paříží stejně jako zájem o monografii, jež nyní získala bronzovou medaili v prestižní soutěži Nejkrásnější knihy světa, jen dokazují, že odkaz díla Libuše Niklové je stále velmi živý.

Tereza Bruthansová