CGD

„Všechno musí mít lidský dotek,“ říká Julie Hrnčířová o svých fotografiích. „Za vším tu je vidět lidská stopa nebo gesto,“ dodává. A je vcelku jedno, jestli mluví o portrétech, žurnalistické práci nebo zátiších, která nachází na ulicích a následně rekonstruuje v galeriích. Pro Hrnčířovou je fotografie vždy setkáním s člověkem. V jádru jejího přístupu k médiu je něco sympaticky klasického, co se vztahuje až k tradici humanistického dokumentu. Neznamená to ale, že by byla v čemkoli staromódní, či dokonce staromilská.

Fotografovat začala při studiu grafiky na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Bylo to v době, kdy se analogová fotografie pomalu poroučela, a ještě to nevypadalo na její comeback. Právě v tento čas jí učarovala osamělá až meditativní práce nad černobílými zvětšeninami v temné komoře. Tady se začal pomalu formovat její rukopis a vyprofilovalo se její zaměření na portrétní fotografii a zátiší a čerpání inspirace z vlivů street photography, což jsou všechno linie tvorby, jež rozvíjí dodnes. Prohloubila je nejprve při studiích v Ústí nad Labem, poté na fotografické škole v Arles a věnuje se jim i v rámci profesní praxe. Během posledních čtyř let, kdy žije v Oslu, svoje aktivity dělí mezi novinářské zakázky a volnou tvorbu.      

„Experimentovala jsem s foťákem a objevovala hudbu,“ popisuje Hrnčířová, jak se pro ni fotografie stala přirozenou vstupenkou do prostředí hudebních subkultur už od vůbec prvních koncertů, na které vyrážela do Paláce Akropolis. Fotografie kapel, hudebníků a hudebnic, obaly i vizuály alb se staly svébytnou a velmi výraznou součástí jejího díla. Hrnčířová hudbu vidí a umí ji vidět a zobrazit i v lidech, kteří ji dělají.

Potvrzuje to i empatická portrétní série písničkářky Amelie Siba, již vytvořila pro časopis Full Moon a která v civilní, nikterak stylizované podobě vystihuje introvertní náladu křehkých skladeb. Působivost portrétů Julie Hrnčířové spočívá především v tom, že si dává záležet na tom úplně nejzákladnějším. „Při focení mě nejvíc baví navazování kontaktu a vzájemné sbližování,“ vysvětluje se zaujetím, „fotografie je pro mě klíč k lidem.“

Pavel Turek