CGD

V sérii dominantních let Marie Tomanové dnes už těžko vybrat jednu výraznější sezónu. Moment, kdy jeden osobní soubor vystihující ducha chvějící se doby (Young American, 2019) dokázala proměnit v kariéru mezi fotografickými galeriemi a různorodými pracemi v kulturním průmyslu na obou stranách Atlantiku, se zdá mizet překvapivě daleko v minulosti, přitom ho pořád obklopuje pocit příjemného úžasu – u pozorovatelů oboru i autorky samotné. Každý další rok jako by ale přidávala další metu. Je nepochybně něco příznačného na tom, že přirozená královna sociálních sítí a socializace obecně v době komunikace čím dál komplikovanější, zejména pro dospívající ročníky, dostala zakázku na globální kampaň Meta/Instagramu. Tomanové vstřícná osobnost a mladistvé, živé vystupování, které leckdy zakrývají její zkušenost, se promítají do důvěry, s níž se jí lidé o generace mladší svěřují do rukou (a ona si vybírá právě ty nejplašší). Instagram je pak přece médium, které začínalo zhruba v době Tomanové přistání v New Yorku, coby fotoaplikace postavená na prchavosti okamžiku, amatérské pseudoanalogové estetice, efektu polaroidu desátých let. Ačkoli Tomanová zůstává více méně věrná malým aparátům a svému subjektivnímu, snapshotovému pohledu zdola, oko, kterým se do nich (ne)dívá, se mezitím stalo upgradovaným viděním profesionálky – schopným škálování a s nově nabytým přehledem i opatrného nacházení poloh mezi vlastním stylem a stylem tak pestrých zadavatelů jako jsou Nike, The New York Magazine nebo The Los Angeles Times. Jestliže jsme před třemi lety psali, že Marie Tomanová „se zabývá fotografií s minimální pozorností k médiu“, dnes svoje médium ovládá. Nejen u autorky, v jejíž volné tvorbě převažuje autoportrét, tak dává dobrý smysl, že se z pozice fotografky na galavečeřích světové kreativní smetánky stala fotografovanou. K Young American psal Ryan McGinley předmluvu s velkorysostí mentora, a na fotkách z GQ’s Global Creativity Awards jako by už trochu nebylo jasné, kdo se chtěl fotit s kým. 

Michal Nanoru

Kontroverznost fotografií zachycujících Pavlínu Pořízkovou, které pro květnové vydání česko/slovenské Vogue 2021 pořídila v New Yorku působící česká fotografka Marie Tomanová, nespočívá v odhalení těla bývalé supermodelky, nýbrž v jakémsi odkrytí jejího emocionálního stavu. O tématu květnového čísla inkriminovaného časopisu, kterým bylo „zrání“, totiž spíš než titulní snímek, zabírající Pořízkovou odvážně v průhledném černém body, vypovídá dvojice dalších fotografií, na nichž modelka pózuje před svým malovaným portrétem. Navzdory vyjádření modelky, podle níž snímky ukazují, že teprve ve vyšším věku přijala své tělo, a nenechala si proto při fotografování zahalit nohy, jako tomu bylo na přítomné olejomalbě Wendy Rifkin, odhalují totiž záběry především smutek nad ztrátou manžela a nad sociální situací, do níž se po jeho smrti Pořízková dostala. Smutek je patrný především z gesta, v němž si rukama, kterýma si na první z fotografií kryla ňadra, nyní zakrývá tvář. Jako by se již nemohla dívat do aparátu, s nímž se jinak v průběhu focení snažila být – jako je tomu na Tomanové dokumentárních fotografiích mladých Američanů a Američanek – v přímém očním kontaktu. Pokud se tedy v pohledech mladých obyvatel Spojených států má zračit důvěra, že „prostě budou moci být takoví, jací jsou“, životní zkušenost bývalé supermodelky svědčí o něčem zcela jiném.

Karel Císař

Možná to přes všechny ty uvolněné, usměvavé, sebevědomé a odhodlané tváře nevypadá, ale to, co se odehrává na fotografiích Marie Tomanové, je skoro vždy souboj. Nejde v něm o nic menšího než o identitu a svobodu. Snahu být spíše jedincem než typem. Touhu přijmout raději sebe samotného než nabízenou nebo vnucovanou sociální roli. I to je důsledkem toho, že Marii vlastně naučil fotit New York a žije zde téměř desátým rokem.

Ústřední téma, které charakterizuje její volnou tvorbu, zcela přirozeně prosvítá i v pracích pro časopisy. Stačí se podívat na Jasse a Martijna, kteří se společně choulí do jednoho ručníku na Rockaway Beach v editorialu pro VMan. Tomanovou zajímá mládí, ale nepohlíží na něj s krvelačností marketingových upírů a už vůbec ne s přehnanou nostalgií. Uvědomuje si dospívání a mladost jako to období, kdy se do jedince zakusují konvence a konformující síly. Probíhá přetlačovaná o to, kudy povede hraniční linie mezi touhami člověka a požadavky společnosti. Odehrává se ve tvářích i na tělech. Tomanová u toho konfliktu je, zachycuje ho a pokaždé stojí na straně individuality.

Sází na blízkost. Těla a tváře často zaujímají dominantní plochu snímku a před jejich pohledem lze jen těžko uhnout. Není to jen prostředek, jak umocnit svůj i divácký intimní kontakt s portrétovaným. Rozhodnutí zbavit se okolí znamená také dát stranou všechny vnější formativní faktory, které si na jedince činí nárok. Objektiv Tomanové je sem nepustí. V tu chvíli se pak ukáže, že její lidé nejsou jen bojovníci, jsou to vítězové.

Pavel Turek

V kontextu, kde se oceňuje především módní fotografie, je autorka, jejíž kariéra stojí v různých smyslech na nahotě, vítaným úkazem. Studovaná malířka z Mikulova žijící od roku 2011 ve Spojených státech vstoupila na newyorskou scénu už kurátorstvím a účastí na třech výstavách, které se dotýkaly mládí, vztahu mezi kurátorem a tvůrcem či průniku místní umělecké a východoevropské komunity v době poslední vlny post-Soviet chic. Rok 2019 pak ovládla knižním vydáním a mnohými výstavami projektu Young American (podle jednoho vlastního součtu poskytla během roku a půl 94 rozhovorů). Její práce pro časopisy, ať už třeba The New York Times, Style Magazine nebo pro New York Magazine, za niž je zde nominovaná, jsou jeho rozvedením.

Tomanová fotograficky začínala autoportréty, na nichž svoje nahé torzo v podivných zvěcnělých pozicích vystavovala počasí a pichlavosti přírody. Stejný zážitek zranitelnosti pak několik let nachází v tvářích přátel, známých a osobitě stylových kids na ulici, v klubech a na vernisážích. V době masového rozšíření a zároveň profesionálního znehybnění fotografie je symptomatické, že v práci Tomanové je fotografie a fotografování až na posledním místě. Krom okouzlení high-end kompakty Contax a příslušenství k žánru snapshotu coby znaku alternativního kreativního společenství se zabývá fotografií s minimální pozorností k médiu. Fotografie pro ni není ani tak nástrojem obrazovým a estetickým, ale prostředkem k seznámení, ne tolik křivým zrcadlem, v němž lze zahlídnout jinak – jakkoli její do široka otevřený objektiv a podhled právě tak deformují, ale přímou linkou k živým lidem. Nejde v ní nutně o vyjádření, ale o navázání komunikace, emancipaci a pocit sounáležitosti. Úspěch spoluvytváří už napojení na scénu (viz předmluva Young American od Ryana McGinleyho) a osobnost Tomanové je součástí balíčku – její bezprostřednost, „neprofesionální“ entuziasmus, vřelé a cílevědomé vystupování, androgynní vzhled i styling, dětskost a otevřená sexualita. To samé, ať už fyzicky, v podobě všelijak nestandardní identity, nebo třeba statusu cizince, hledá u svých objektů: obnaženou nevinnost a nesmělou nabídku spřízněnosti, chvějící se křehkost, mládí, krásu a nedokonalost ve světě plném ostrých předmětů.

Michal Nanoru