CGD

Čerstvá absolventka UMPRUM Monika Martykánová (1991) budila pozornost v podstatě od prvního ročníku studia v ateliéru keramiky a porcelánu Maxima Velčovského a Milana Pekaře. Upoutávala především nepříliš vídanou schopností nápaditě kombinovat tradiční formy, technologie a postupy se současnými tématy či vizuálními znaky tak, aby výsledek nesl to nejlepší z obojího a přirozeně se stával naplněním doby. Jako by vždy vnášela do hry ty kvality, které absentují – estetickou bezduchost nahrazuje silný, ironicky podvratný, ale někdy také skrytě aktivistický motiv, rychloobrátkovou spotřební komerci zase pečlivá a neuspěchaná rukodělnost. Typický je pro ni obsahový přístup k designu, otevřené myšlení a názorovost ve smyslu vizuální glosy. Jednou vrství porcelánovou hmotu do podoby ornamentů lidových krajek pomocí zdobicího sáčku na cukroví a imituje tak 3D tisk, jindy jako dekor na keramické obklady používá nenáviděné graffiti, které defragmentuje k nepoznání. 

Zvláštní místo v tvorbě Moniky Martykánové zaujímá programová rehabilitace a reaktualizace porcelánové figury, kterou se dlouhodobě zabývá. Důkazem není jen její dnes už kultovní Dobrá matka (2015), ale třeba i manifest Figurální comeback (2020), který celý proces podtrhuje. Případné je, že se i v médiu „dekorativní“ plastiky dotýká silných a společensky rezonujících témat. Zatímco „feministická“ Dobrá matka sarkasticky estetizuje přetíženost žen, Poslední cirkus (2019) pro změnu reaguje na diskuse ohledně drezúry zvířat pro pobavení v manéžích. Monika Martykánová přitom sama nesoudí, vlastně jen zviditelňuje problematické jevy a je na člověku, jaké stanovisko k nim zaujme. Její nejnovější a nejpočetnější realizací je třídílný figurální soubor Alegorie covidu (2021), který na příkladech kurýra s jídlem, nařízeného večerního venčení a stříhání sebe sama tematizuje obecné zkušenosti z období pandemické krize. Na základě běžných situací čitelně ilustruje nejen samotnou proměnu života během lockdownu, ale především fakt, s jakou lehkostí se plíživě propsala do naší každodennosti coby nová norma osobní ne/svobody. Je to mimořádný vrstevnatý celek vycházející ze sdílené osobní mytologie, středostavovský obývákový antipomníček nouzovému stavu a nenápadně mrazivé memento zároveň.

Radek Wohlmuth