CGD

Pracovní nasazení fotografky Terezy Mundilové nelze oddělit od vnitřní naléhavosti, která prostupuje její tvorbou. Výmluvně to ilustruje odpověď umělkyně Mariny Abramović v rozhovoru v prestižním londýnském magazínu Re-edition, ke kterému Mundilová vytvořila několik jejích portrétů. Na otázku, zda je její neúnavnost výrazem slovanského pracovního étosu, Abramović odpověděla: „Vůbec ne. Můj bratr si například napsal nad postel: ‚Když mám chuť pracovat, lehnu si. A ten pocit přejde.‘ Já to mám jinak. Jsem zaneprázdněná. Ráda pracuji. Pracovat, pracovat, pracovat.“

V této odpovědi se zrcadlí i Mundilové vlastní intenzivní vztah k tvorbě, která formuje nejen její tvůrčí postupy, ale často i místo, kde žije. Svědčí o tom seznam metropolí, v nichž působila – například Vídeň, Berlín, New York, Mnichov či Paříž – a z jejichž městského prostředí čerpá inspiraci. Na střeše pařížského domu tak například vytvořila sérii provokativních portrétů jedné z nejvýraznějších osobností současného umění, Anne Imhof, pro německý týdeník Die Zeit. Naopak u portrétů Mariny Abramović se inspirovala slovanským folklorem. Jak sama vysvětluje, jde o „intimní momenty s dramatickými, téměř rituálními scénami; objevuje se v nich pocta balkánské erotice a zároveň reflexe práce Abramović s fyzickou bolestí, strachem a odvahou vystavit se nekomfortní situaci.“ Vedle redakčních zakázek se Mundilová pohybuje také v komerčním kontextu: v kampaních pro značky Striplink, Puma Mostro a Adidas Superstar, kde systematicky prosazuje stejnou míru autorské kontroly a obrazové radikality.

Monika Čejková

Její fotografie jsou jako její playlisty na Spotify. Nejdřív Olivia Rodrigo, pak Snow Strippers, pak Sega Bodega. Přesně tyhle umělce a umělkyně poslouchá a nejspíš i v tomto pořadí. Tereze Mundilové nevadí, jestli je něco zrovna komerční pop nebo klubový underground. Oboje má na jejích snímcích svoji roli, svoji vážnost. V poptimistickém duchu ji upřímně zajímá, jak na sebe oba tyto světy působí. Co si jeden od druhého půjčují, co si kradou.

„Poslouchám hudbu 24/7. Vyrůstala jsem s MTV, s Tumblr a MySpace. To byla místa, kde se tehdy dali dohromady kreativní lidé celého světa. Stvořili jsme takový první velký on-line archív toho, co jsme cítili a co se nám líbilo,“ popisuje Mundilová prvotní impulzy, které formovaly její estetické cítění. Vídeňská rodačka s českými kořeny, která dnes žije mezi Berlínem a Paříži, sice zažila první teenagerské pokusy v emo kapele, ale vizualita, fotografie i klipová režie to u ní stejně nakonec vyhrály.

„Portrét je manifestace momentu, v němž se potkávají dva lidé. Jsou tam oni i já. Ukazuji ta jejich místa, kterým rozumím a s nimiž se dokážu identifikovat,“ říká nad fotografiemi celebrit i nezařaditelných solitérů, které vznikaly porůznu na zakázku: někdy pro velký německý týdeník Die Zeit, jindy zase pro módní půlročník 032c. Podobně jako při poslechu hudby je i umělecky Mundilové nejlépe v křehkém, tektonicky nestabilním terénu, kde se popkultura sráží s avantgardními tendencemi a vzájemně se do sebe vpíjejí. 

Vodítkem Mundilové bývá již zmíněná hudba a její zdánlivá nezobrazitelnost. Přitom jestli jde o jejích fotografiích něco říct, tak už na první dojem je zjevné, že jsou pořádně nahlas. Lidé na jejích snímcích působí, jako by se drali ven. Atakují prostor před obrazem, jako by je okraj ani rám nedokázaly udržet uvnitř. Expandují podobně jako zvuk. Pro Mundilovou je tak každá fotografie naplno burácejícím reproduktorem.

Pavel Turek