








Oceňovat vizuální styly firem a institucí chce čas, protože jejich implementace mnohdy trvá i několik let. Proto se až nyní dostává na řadu Národní filmový archiv, jehož vizuál je, řekněme, typicky „laboratorní". Na první dobrou není vůbec jasné, proč – když jde o film – tam jsou kytky, vzorce a další mišmaš. Koncept se odhaluje až důkladným zkoumáním v režii Petra Babáka, Jana Matouška a Michala Krůla.
Výchozím tématem jsou volné asociace sběru a archivace, soustředěné kolem několika okruhů (kytky z herbáře, chemické vzorce emocí při sledování filmu, archivační čísla filmů v NFA, portréty filmových mistrů). „Všechny tyto VRSTVY, ano, ARCHIVOVÁNÍ JE PŘECE VRSTVENÍ, se budou dále objevovat ve všech podobách vizuálního stylu NFA," uvádí jeden z autorů, Petr Babák.
Autoři si pohráli s konvencemi při tvorbě firemních vizuálních identit. Žádné uhlazené statické logo a přiléhavý vizuál jednoznačně vystihující poslání instituce – ale naopak vrstvy jakéhosi archivního „bordelu", který se pod logem dynamicky rozpíná a dává smysl až v druhém plánu. V tomto zdánlivém chaosu přesto vládne řád v minimalistické typografii, který dokáží ovládnout i zaměstnanci instituce při tvorbě nejrůznějších aplikací (letáky, pozvánky, plakáty a další).
Značkou studia Laboratoř jsou právě nejednoznačnost a jistá vizuální provokace. Podobná gesta jsou důležitým katalyzátorem oborových změn. Můžeme se vůči nim vymezit nebo se jimi nechat inspirovat. Jen silné akce budí reakci. Jak mezi designéry, tak mezi klienty. Kromě Laboratoře náleží ocenění především Národnímu filmovému archivu, bez nějž by tento otevřený systém dynamické vizuální identity nemohl vzniknout.
Kateřina Přidalová
