Jestli někdo dokáže odpovědět na palčivou a lehce konfrontační otázku – „Je móda uměním?“ – pak je to tvorba a dílo prof. Liběny Rochové. Autorka, která celý život dokazuje, že móda a oděvní design jsou multidisciplinárními obory, které vyžadují ultimátní propojení vize, řemesla, konceptu, formy a vizuality. Dlouhodobě podává důkazy o tom, že móda je sebevědomá kreativní disciplína, která dokáže být zároveň užitým designem i uměním. A tak nikdy nebude snadné definovat profesní zařazení a ani žánr Liběny Rochové – je snad oděvní výtvarnice, konceptuální umělkyně, sochařka, performerka, designérka, manažerka, galeristka, kreativní konzultantka nebo pedagožka? Každá odpověď je správná a zároveň jedna škatulka neobstojí bez další. Pevná skládačka ze stejně důležitých dílků. Její tvorba tak připomíná prosklenou vilu s výhledem do zahrady, velkou šatnou a snovým interiérem, co tak ráda kreslívala její maminka. Harmonie celku. Jednota v roztříštěnosti, pořádek v chaosu.
Liběna Rochová vystudovala textilní průmyslovku v Brně, kterou dokončila v roce 1972. Po škole nastoupila do legendárního Divadla Husa na provázku jako asistentka kostýmních výtvarníků. Aby se dostala mezi profesionály, musela se stát členkou Asociace profesionálních výtvarných oděvníků při Svazu výtvarných umělců. Zkoušku, která obsahovala kolekci, kresby a skici, složila napodruhé. Jako samostatná návrhářka se pak poprvé představila v ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby). Zde se seznámí s celým procesem tvorby oblečení – od návrhu, přes výběr materiálů a technologií, průmyslovou výrobu až po merchandising. Dvakrát do roka zde uváděla svoje kolekce, které čerpaly z lidových řemesel. Průběžně se také věnovala zakázkové tvorbě, kde zkoumala vztah oděvu a klienta v každodennosti. Za totality si vyzkoušela, jak relevantní její oděvní vize je, když pořádala ilegální přehlídky v bytových salónech ve Vídni, kam emigroval její otec. Pochopila, že přestože je uvězněna za železnou oponou, dokáže držet krok se světem.
Sametová revoluce znamenala zlom pro každého, ale pro Liběnu byl o to větší, když byla vybrána, aby reprezentovala Československo na světovém veletrhu módy CPD a IGEDO v Düsseldorfu. Psal se rok 1991 a ona chytře zúročila zkušenosti z ÚLUV, když propojila tradiční staré techniky českých a moravských řemeslníků (např. modrotisky ve spolupráci s Janou Kubínovou nebo využila lýko a slámu) v současném oděvu. Byla jedna z mála, která v obrovské konkurenci byla schopna vyprodat celou kolekci. Každý rok po dobu čtyř let pak představovala dvě ucelené řady. Její modely se tak prodávaly například ve výběrové obchodní galerii pana Linderse v Antverpách a dalších tehdejších centrech módy. Ale boduje i doma, když v roce 1992 získává titul „Výtvarník sezóny“ na veletrhu Styl v Brně a o tři roky později i cenu za „Vynikající design“ od Design centra ČR.
Německý veletrh ji naučil přesnosti, dodržování výrobních procesů a dodávek zboží na čas. Ale ukázal jí také neúprosný tlak světového obchodu a nákupčích. Začala cítit, že se ocitá na křižovatce. Položila si tedy zásadní otázku: chce-li být součástí módního kolotoče a sklouznut do masové produkce, jestli chce být velká obchodnice s módou. Cítila totiž, že ztrácí kontrolu nad autorstvím a podléhá kompromisům. Rozhodnutí bylo o to těžší, jak už to tak bývá, protože jí ve stejnou dobu přichází lukrativní nabídka na stáž u Donny Karan v New Yorku a také oficiální pozvání na uspořádání vlastní přehlídky na fashionweeku v New Yorku. Byla by první designérka z východního bloku, která se tam představila. Slovy „Chtěla jsem být nezávislá, chtěla jsem si udržet kreativitu.“ zhodnotí lakonicky o třicet let později své fatální rozhodnutí neproměnit svůj „americký sen“ v realitu.
V kontextu současného stavu světového módního průmyslu, probíhající ekologické katastrofy a milionkrát skloňované udržitelnosti, zvolila to nejmorálnější řešení. Jasně tak definovala hodnoty své tvorby a svého života. Rozhodne se navrhovat malé série demi-couture, pracovat na personálních zakázkách na míru a realizovat se v čistě výtvarných projektech. V roce 1999 založila ateliér v Praze, který pojmenuje Studio LR. Dál konfrontuje svoji tvorbu s tou zahraniční, když třeba spolupracuje s Asociací rakouských krajkářů, pro které navrhuje prezentaci pro pařížský veletrh látek Premier Vision. Zároveň začíná oblékat celebrity a privátní klientelu do náročných společenských toalet, je i autorkou filmových a divadelních kostýmů. V roce 2005 nachází pro Studio LR nový prostor, který proměňuje na galerii na podporu mladých designérů. Přes pět let se zde konají módní přehlídky studentů, mladých tvůrců, semináře a kreativní dílny. Pracuje i na dalších workshopech, začíná také své charitativní projekty. Tematické kolekce, které prezentuje, jí umožňují čím dál hlouběji rozvíjet své kreativní přístupy k oděvu, modely často doplňuje obuví vlastního designu a autorskými šperky. V projektu Pocta sklu / Homage to Glass (2008) se dokonce sama ujala designu skleněných šperků, ke sklu se pak několikrát vrací – například při spolupráci se sklárnou AJETO. Zkoumá hranice materiálů a sochařské i performativní pojetí oděvu. Hledá inspiraci v umění i prostoru, prozkoumává hranice těla a tělesnosti, objektů a nositelnosti, zkouší nové formy ztvárnění materiálů a látek, prozkoumává tvrdost, měkkost, splývání.
V roce 2008 vítězí v konkurzu na pozici vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zásadně mění koncepci a vede studenty k autentičnosti a hledačství, přičemž trvá na perfektních řemeslných základech a znalostech řemesla. Učí je s oděvem pracovat jako s objektem. Vysvětluje důležitost prezentace a komunikace, klade důraz na preciznost zpracování i schopnost pracovat podle harmonogramu. Pravidelně konfrontuje tvorbu svých studentů na mezinárodní úrovni – v Japonsku na absolventských přehlídkách, na výstavách v Londýně, Miláně nebo New Yorku. Brzy se řadě absolventů jejího ateliérů dostává úspěchů u zahraničních módních domů, lokálních producentů nebo rozjíždí své vlastní značky. Dominují současné mladé módní scéně nejvýrazněji ze všech.
Nadále se ale věnuje i vlastní autorské tvorbě, ve které čím dál intenzivněji rozvíjí principy udržitelné módy, navrhuje na zakázku, pro privátní klienty (popisuje to jako „oblékání duše“) a věnuje se i čistě výtvarným projektům a charitě. V roce 2019 navrhuje taláry pro ústavní soud i pro Umprum. Moravské galerii v Brně věnuje v pandemické době většinu svých původních kolekcí i celou svou tvorbu od devadesátých let, řadu artefaktů darovala i Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze. Důkazem její všestrannosti je fakt že se nejedná jen o věci z bavlny, vlny nebo hedvábí, ale také z kovu, skla, plastů, drátů nebo papíru.
Správně se rozhodnout na základě nejlepšího vědomí a svědomí, tvrdě na sobě pracovat, jít za svým, podělit se, mít vášeň a zápal, motivovat a darovat kus sebe, milovat, ale zůstat kritická a konstruktivní, přísná a přesná. Vždy být včas. A taky každé ráno meditovat a cvičit. Když hraje hudba, tančit. Řídit se heslem: když můžeš, musíš. Způsobovat husí kůži svými módními přehlídkami s uměleckým přesahem. Zhmotňovat tušené, cítit nepopsatelné. A inspirovat.
Jan Králíček
