CGD

Wardrobe 2 a Wardrobe 3 lze číst jako jednu souvislou linii; jako šatník, který se nerozrůstá sezonně, ale opakováním, obměnou a zpřesňováním. Pro Aleše Hnátka jsou totiž jednotlivé kolekce otevřenými celky, dalšími vrstvami téhož uvažování o oděvu. To, co zůstává, je bazální: co nejkoncentrovanější střihy, konstrukce a řemeslo. To, co se proměňuje podle dostupnosti látek a způsoby jejich kombinování, jsou detaily, odstíny a struktury.

Konstrukce je přesná a promyšlená do posledního detailu. Včetně rubu, který je pro Aleše Hnátka stejně důležitý jako líc. Oděv chápe jako funkční celek, který má obstát v každodenním provozu, a to co nejdéle. Preciznost je pro Aleše standardem, na němž je celý systém postavený. Oděvy vznikají z archivních, deadstockových a recyklovaných textilií – často původně určených k jinému účelu, často s výraznou strukturou, někdy i vzorem a hlavně originální stopou. V kolekcích se už neobjevují čalounické látky, jako když Aleš opouštěl UMPRUM, ale co „nejpanenštější“, nejčistší materiály jako je kvalitní vlna, bavlna i technické textilie, které jsou rozkládané a znovu sešívané, vrstvené, zažehlované atd. Jejich minulost není potlačována, ale přirozeně vstupuje do nové podoby. Materiál zde určuje povrch, ale vedle toho přímo formuje střih a siluetu. Proto mívají  looky  přiznané kapsy, přesahující zipy nebo přerušené švy.

Převtělování se u Aleše Hnátka navíc děje ve vícero směrech – materiálovém i autorském. Diplomová Wardrobe 1 se přetavila do dvojky a ta do kolekce třetí. Překrývají se. Některé střihy se vracejí v upravené podobě, jiné modely dokonce vznikají skutečným rozebráním starších kousků. Proces přešívání, rozkladu a opětovného definování je přirozenou součástí Alešovy tvorby. Wardrobe 3 kontinuitu dále rozvíjí. Přibývají nové textury, vzory a technické detaily, které se zapisují do již

existujícího systému. Těžiště zůstává u základních typů oděvů – kalhot, košil, kabátů a bund. Právě v těchto kusech se nejlépe ukazuje autorova vyzrálost a schopnost navrhnout oděv, který není závislý na momentálním efektu, ale funguje dlouhodobě, v různých kontextech a situacích. Oděvy se naplno projeví až při nošení, kdy reagují na pohyb, proporce a individualitu nositele. Na ramínku mnohdy působí úplně jinak, mnohem nenápadněji, než na člověku.

Výraznou součástí obou kolekcí jsou kabelky. Vznikají z masivních kusů kůže, často těžko zkrotitelných, které nejsou tvarovány do předem dané formy. Aleš je spíše nechává přirozeně propadat a skládat tak, jak si víceméně samy řeknou. Jejich tvar se rodí z váhy materiálu a způsobů nošení, díky čemuž působí spíše jako objekty než klasické doplňky.

V kontextu současné módní tvorby je zajímavé, že emoce nejsou v kolekcích Wardrobe vůbec tématem. Nemají ambice vytvářet náladu, působit jako (sebe) terapie ani jako manifest jakéhokoli ega. S návrhy od Aleše Hnátka se neidentifikujeme stylově, ale bytostně. Wardrobe jsou autonomním světem, jenž se rozvíjí vlastním rytmem. Šatníkem, který se postupně zpřesňuje, zahušťuje a prohlubuje, a tím potvrzuje autorovu pevnou pozici i dlouhodobý potenciál. Protože k takovému stabilnímu módnímu bodu se každý z nás bude opakovaně vracet i za deset, dvacet, třicet let. To je jisté.

Danica Kovářová

Kolekce Wardrobe 1 čerstvého absolventa Ateliéru designu oděvu a obuvi pražské UMPRUM Aleše Hnátka je poetická a realistická zároveň. Rozporuplné? Ano, a je to tak správně. Jeho diplomová práce a zároveň nekonečná kolekce, která se bude postupně rozrůstat i po odchodu ze školy, je totiž extrémně osobní. 

Odhodlaný mladý muž, okouzlený hnutím Arte Povera, sbírá staré potahové materiály z použitých křesel a pohovek, loví v deadstocích a dostává útržky látek od přátel a známých. Ty, podobně jako například staré ručníky, zpracovává do sofistikovaných oděvů, respektive bot. Narušuje tradiční formy, mění proporce, střídá hrubé s jemným, neotesané s elegantním, ale především bojuje za to, aby jeho oděvy byly dostupné každému a byly pro všechny. Naivní, ale o to víc odhodlané a ryzí. Při tvorbě cen se mu na této utopistické misi daří. Dokáže vyvážit punkové materiálové zdroje s náročností ateliérového zpracování a nabídnout rozumnou cenu. 

Intelektuálně je však dostupnost jeho kolekce mnohem náročnější, než sám předpokládá. Přestože se stejně jako příslušníci jeho milovaného hnutí Arte Povera vyhýbá přebujelým narativům, aby zbytečně nezatemňoval čisté pocity z věcí, zůstává u velké části publika nepochopený. To není úplně na škodu, chybou by byl pokus o kompromis. Cíl navrhovat „oděv, který jen je“, by ale vyžadoval ještě preciznější odstoupení od kontextu současné značkové módy. „Dávám vedle sebe nesourodé. Dojem nedokončenosti některých oděvů kontrastuje s precizním řemeslným vypracováním vnitřních rubových částí jednotlivých kusů. Zdánlivě nepřátelské materiály pokládám k sobě do nečekaně harmonických kompozic.“ vysvětluje designér. „Správný přístup pro dnešní svět je podle mě tvorba v rámci jakési jedné nekonečné kolekce. Nemusíme začínat pořád znova, ale můžeme rozvíjet stávající a doplňovat. Dál a dál, krok za krokem.“ Alešovy modely nejsou zatížené genderovými stereotypy, a v zásadě ani nesestavuje „looky“. Nabízí základní stavební prvky šatníku přepracované podle jeho představ a předpokládá, že osobnost každého klienta odvede svou práci a vtiskne jednotlivým kusům autentičnost. Formu naplní obsah.

Jan Králíček